Vítěz soutěže: Aby se Bětuška už nikdy neztratila

Následující článek je autorským textem našich zákazníků.

Betuška je irský setr a původně vůbec neměla být naše. Jezdili jsme celé dva měsíce za její sestrou Baileys, ale nakonec to dopadlo tak, že jsme si odvezli obě dvě. Dostala přezdívku Rákosníček, nejen kvůli čupřině na hlavě, ale i protože „to byl skřítek neposeda, zvědavý jako opička…“ No neposedná bylo dost slabé slovo, obě holky byly dost divoké, takže v rámci krocení zvěře obě dvě podstoupily základní lovecký výcvik. Obě také složily zkoušky vloh na výbornou, a protože byly mimo jiné i krasavice inteligentní, tak byly úspěšné i na výstavách. Byly jim necelé tři roky, když získaly obě titul Českého šampiona krásy a byly zařazeny do chovu.

Ještě předtím jsme ovšem pozorovali, že s Betuškou není něco v pořádku, najednou byla úplně bez energie. Nechali jsme dělat různé testy, ale vyšly negativní. Bohužel až později jsme se dozvěděli, že na testování jsme šli zřejmě příliš brzy…

Betušce bylo tři a půl roku, když dostala první epileptický záchvat. Vyšetření ukázalo, že pravděpodobě prodělala zánět mozkových blan, asi jako důsledek boreliozy. Bohužel se záchvaty vracely, takže dostala prášky, které musela baštit pravidelně. Chvíli to vypadalo, že máme skoro vyhráno, téměř rok byla bez záchvatu. Pak se ovšem záchvaty vracely, nejdřív jednou za půl roku, pak jednou za čtvrt roku, pak téměř každý měsíc… Dávkování se postupně zvyšovalo, vždycky to na chvíli pomohlo a pak se záchvaty zase vrátily… S každým dalším bylo vidět, že její mozek regeneroval hůř a pomaleji, ale ještě to jakž takž šlo…

            

Před necelými dvěma roky přišla první série, záchvaty nebyly dlouhé, ale byly relativně rychle za sebou a situace se zhoršovala. Betuška byla několikrát hospitalizovaná a protože je statečná a doktoři dělali, co mohli, vždycky to nakonec zvládla… Dostala další prášky, takže jsme museli nasadit ještě vitamínovou bombu a ostropestřec, aby to zvládaly i její játra.

Bohužel mozek zůstal už částečně trvale poškozen. Občas se zapomíná, nevnímá, zmatkuje… venčení začalo být poměrně náročné. Abych jí uhlídala a zároveň věděla, co dělá zbytek smečky, nechtěla jsem jí pouštět daleko od sebe. Jenže Betuška má ráda volný pohyb, ostatně jako každý setr a neustálé přivolávání jí stresovalo. Párkrát jsem jí taky neuhlídala, ne že by se ztratila, ale prostě si čmuchala a šla úplně jinam, než měla. Naštěstí se jezdíme venčit na ostrov, odkud nemá kam utéct. Ale i tak, víte, že vás pes je někde tady, ale nemůžete ho najít, protože čmuchá v roští a na volání nereaguje. Buď prostě nevnímá, protože nějaký pach jí ten mozeček zaměstná beze zbytku, nebo prostě zapomene, jak se jmenuje a že se volá na ní, Už jsem zažila i situaci, kdy jsem jí sice po chvíli našla, ale ona mě nepoznala. Ten její zmatený výraz si pamatuju dodnes.

Když jsem se dozvěděla o GPS obojcích pro psy, nebylo o čem přemýšlet. Jen jsem musela vybrat ten správný. Když má totiž dobré dny, tak funguje jako typický setr = lítá nadšeně kudy může, roští nevyjímaje. Takže pro ní připadal v úvahu jen pořádně bytelný obojek, co něco vydrží. Už ho máme víc jak rok a nejednou mě i jí ušetřil od pořádného stresu. Nemusím jí pořád volat, v klidu si pročmuchá, co potřebuje. Já můžu při venčení zase přepnout do modu „čistím si hlavu“ (tedy v rámci možností, když venčíte smečku setrů, vypnout nemůžete nikdy) a když jí ztratím na chvíli z oči, tak se prostě podívám do telefonu. Občas sice vypadám jak blázen, volám na psa a koukám na obrazovku, ale ať… Dneska si už venčení bez GPS obojku nedovedu představit. Nemusíme jezdit jen na místa, které zná a orientuje se tam. Můžeme zase objevovat nové možnosti. I když se těch záchvatů už nikdy nezbavíme, tak jí můžu nechat běhat, i když není úplně při smyslech. Spokojený pes má méně stresu a já věřím, že i méně záchvatů. Kolikrát obojek ani nepotřebujeme, ale jen pocit, že když to bude nutné, tak jí prostě na tý mapě uvidím, je k nezaplacení…

Veronika Šmídová

 

 



Související produkty